Mlaší žáci jsou kategorie, která v minulé sezóně zažila mnoho změn. Tou hlavní byla změna hlavního trenéra, kterým se v letošní sezóně stal Robin Růžička. Jak se popasoval s novým prostředím, a co s čím se musel v sezóně potýkat? To naleznete v článku níže.
V letošním roce jsem se poprvé za svoji trenérskou kariéru ujal kategorie mladších žáků jako hlavní trenér. Ačkoliv mám dlouholeté zkušenosti s kategoriemi okolními (elévové a starší žáci), tak již nyní musím říci, že se jednalo o nejnáročnější kategorii, kterou jsem měl možnost vést. Musím přiznat, že mě čekala mnohem větší výzva, než kterou jsem před sezónou očekával. A poměrně dlouho (a stále) si zvykám na specifika této kategorie a konkrétně i této skupiny hráčů.
Kategorii jsem převzal s očekáváním znalosti většiny hráčů, kteří si prošli přípravkou a elévy. Nicméně po určitém čase se vykrystalizovala skupina více jak 30 hráčů a hráček, která byla složena z velké části z nových tváří. Součet těchto faktorů (široká skupina, nováčci, spojení s mladšími žákyněmi atd.) ve výsledku znamenalo práci s velmi nehomogenní skupinou. Výzvou teda bylo koncipovat tréninky tak, aby bylo možné co nejefektivněji rozvíjet všechny hráče. Hledání formátu tréninků, který by byl vhodný jak pro nováčky (základní dovednosti a technika), tak pro pokročilejší (herní myšlení a automatizace specifických herních principů), bylo mým nejtěžším úkolem.
Nicméně k samotnému obsahu tréninků. Stále jsme pracovali na základních dovednostech, zejména nahrávce a zpracování míčků. Jelikož ve standardním florbale (5na5) je již spolupráce klíčová, tak to byly nejdůležitější dovednosti i do samotné hry. Velkým bojem byly (a stále jsou) herní návyky a principy, které mají hráči dělat přirozeně. Zde mnoho věcí bylo naprosto v opaku nebo zcela chybělo. Bylo nutné si tedy od začátku definovat to, jak se florbal hraje a co je klíčové. Následně klást důraz na nové principy a důsledně vyžadovat jejich plnění. Bohužel ve spojení s častou nesoustředěností na vykonávanou činnost a absencí rozhodovacího procesu, hráči sklouzávali zpět ke špatným návykům.
V rámci tréninkové činnosti bych zmínil ještě situaci, se kterou jsem se poměrně často setkával. Tím byla, dle mého, absence vlastní zpětné vazby. Na mysli mám to, že při mnoha cvičeních i v samotné hře bylo možno sledovat, že hráči sami nepřemýšlí nad tím, co aktuálně dělají a co potažmo zlepšit či změnit. Sebereflexe, vyhodnocení vlastní činnosti a aplikace nově nabytých zkušeností je přitom základním pilířem rozvoje každého hráče. Bez této vlastnosti není možné se zlepšovat.
Samotná hra v zápasech a na turnajích nám ukázala naše největší nedostatky. Největším problémem je naše defenzivní činnost, která více méně neexistovala. Stále nedokážeme správně řešit nejen situace 1na1 (pohybové nedostatky a předvídání pohybu), natož bránění v rámci celé lajny. Když k tomu připočteme až letos nově vzniklé brankáře, tak výsledkem jsou na góly bohaté zápasy. Jsme jeden z týmů s nejvíce obdrženými brankami na zápas. Pokud sečteme naši nesrovnatelně vyšší kvalitu v útoku, kde máme gólově rozdílové hráče, tak nám vyjde výsledné skóre 188 vstřelených branek a 184 obdržených v 35 zápasech, což je za vše vypovídající.
Dále jsem chtěl změnit výrazně individuální pojetí hry. Již v mladších žácích (ba dokonce dříve) by měli hráči vnímat přirozeně spoluhráče a dokázat s nimi v základních aspektech hry spolupracovat. A i napříč mnoha chybám byl kladen důraz na vědomou nahrávku a řešení mnoha herních situací se spoluhráčem. Ačkoliv na trénincích to byl denní chléb, tak přenesení do zápasů bylo minimální. Paradoxně zejména u technických a šikovnějších hráčů, kteří jsou toho schopni, byla aplikace tohoto principu zcela minimální. Samozřejmě umocněno v klíčových fázích zápasů (vyrovnaný stav apod.), kdy se hráči pod tlakem nedokázali rozhodovat a řešili situace prvoplánově, troufnu si říci, až sobecky.
Na druhou stranu herní pozitivum jsem již naznačil, a tím je náš tah do brány a gólová produktivita. Hlavním cílem mnoha zápasů byla snaha o rychlé zakončení a ohrožení brány. Chtěli jsme vyrovnat náš deficit v obraně prostřednictvím našich ofenzivní kvalit. Za ukázkový příklad mohu uvést poslední zápasy, ve kterých jsme chtěli vždy vyslat na brankáře více jak třicítku střel (což se nám dařilo ještě mnohem více). Rovněž se nejednalo o nahození z dálky, ale zpravidla o střelbu z nebezpečných a gólových pozic. Dalším pozitivem je začlenění nových hráčů a elévů do týmu mladších žáků. Stále jsem v této kategorii chtěl, aby si zápasy vyzkoušel větší počet hráčů. A ačkoliv to mohlo znamenat snížení naší kvality, tak tyto zkušenosti a získaná motivace budou klíčové pro další rozvoj hráčů a celé skupiny.
Závěrem bych chtěl poděkovat všem hráčům za bezproblémové fungování a komunikaci, dobrou atmosféru po celou sezónu, nadšení pro florbal a obecně sportovní činnost. Pevně věřím, že si hráči z celé sezóny odnesli spoustu nových zkušeností, a že jsem jim nabídl nový pohled na florbal.