Duben nabídl poslední ligové zápasy i pro naše elévy. Ti během celé letošní sezóny absolvovali celkem 128 zápasů, do kterých nastoupilo 29 hráčů z této kategorie. Jak se dívá na uplynulou sezónu hlavní trenér kategorie Robin Růžička si můžete přečíst v článku.
Při přípravě na sezónu jsem si u kategorie elévů vytyčil jako hlavní cíl posunout kvalitu celého systému tréninků a vytvořit optimální podmínky pro rozvoj všech hráčů. Klíčové bylo proměnit způsob práce s hráči a modernizovat formát jednotlivých tréninkových jednotek tak, aby se co možná nejefektivněji rozvíjeli všichni hráči v určitých aspektech hry a v dovednostech dle jejich individuální úrovně. Chtěl jsem optimalizovat obsah a obtížnost prvků, které se v trénincích vyskytly, tak aby rozvoj probíhal u všech hráčů rovnoměrně a efektivně. Za důležité považuji i to, že hráči chodili na trénink s jasnou představou, jak bude konkrétní trénink rámcově probíhat a co bude jeho obsahem.
První změnou bylo doplnění tréninkového harmonogramu o další tréninkovou jednotku (celkově čtvrtá), která byla ryze neflorbalová. Obsahem byly zpravidla různé gymnastické, posilovací, atletické, kompenzační, regenerační cvičení či obecně jiné kolektivní hry. Chtěli jsme jim předat určitou variabilitu pohybů a jiné multisportovní dovednosti. Trénink sloužil zároveň jako úvodní seznámení a návyk pro budoucí kondiční přípravu hráčů v dalších kategoriích.
V sezóně se nám podařilo stabilizovat počet hráčů, a po celý rok pracovat s pravidelnou vysokou účastí hráčů na trénincích. Díky vysokému zájmu a samotnému počtu hráčů jsme v říjnu dodatečně přihlásili i třetí tým do soutěže. Chtěli jsme bez omezení umožnit naprosté většině hrát zápasy, a vyzkoušet si porovnat své nabyté dovednosti s hráči z jiných klubů. Rovněž vznikla příležitost pro vybrané hráče odehrát vyšší počet zápasů. Celkově jsme jako kategorie absolvovali za tuto sezónu více jak stovku zápasů.
Co se týče samotné účasti hráčů a nominace na turnaje, tak jsme vždy přistupovali k nominaci dle konkrétních turnajů a soupeřů, kteří se turnaje účastnili. Zde se opět promítl cíl optimalizovat úroveň obtížnosti pro jednotlivé hráče na základě jejich dovedností, a proto jsme nepřiřadili hráče ke konkrétnímu družstvu (např. Hornets black), ale vytvářeli týmy dle očekávaných kvalit soupeřů. Snažili jsme se najít rovnováhu mezi tím, kdy jsme sestavovali družstva na základě úrovně a tím, kdy jsme celou skupinku elévů promíchali, aby se hráči od sebe inspirovali a motivovali. V tomto ohledu pro nás výsledky nebyly nikterak důležité. Podstatné pro nás bylo, zdali hráč dokázal sebevědomě a uvědoměle aplikovat své naučené dovednosti. Zároveň jsme kladli vždy při hodnocení důraz na základní principy (ty se rovněž odvíjeli dle úrovně hráčů). Za příklad mohu uvést: aktivní hledání spoluhráčů a nahrávka, pohyb hráče po nahrávce, první myšlenka po zisku míčku směrem do soupeřovy branky, kontaktní bránění soupeře atd. Klíčový je pro nás dlouhodobý rozvoj hráče napříč všemi mládežnickými kategoriemi s ohledem na finální výsledek v mužské kategorii. V tomto ohledu se snažíme vytvořit základy pro budoucí práci v dalších kategoriích.
K samotnému hodnocení fungování kategorie si dovolím začít negativy a určitými neúspěchy v průběhu sezóny. Jako velkou slabinu a nedostatek, se kterým se stále pereme, jsou slabé pohybové dovednosti hráčů, které se následně projevují v mnoha aspektech hry. Nejvíce je to pozorovatelné v obranné činnosti jednotlivce, kdy jsme měli problémy s bráněním situace 1na1. Bylo to dáno tím, že pohyb hráčů není přirozený, a že často nejsou na aktivní pohyb připraveni (nebyli na špičkách, postavení celého těla, …). Rovněž se tato devíza projevuje při zpracování míčku a manipulace s míčkem. Jakmile byl proti nám soupeř pohybově vybavenější, tak našim jediným způsobem, jak ho bránit bylo pouze natahovaní se florbalkou ve stoje, což automaticky vede k faulům (nejvíce sekání). Obecně nepřirozenost pohybu vedla k situacím, kdy se aktivně hry účastnili pouze hráči nejblíže míčku. Zbývající hráči působili pouze jako nezaujatí diváci, kteří očekávají, jak vzniklá situace dopadne. Ruku v ruce s tím souvisela absence určité míry předvídání u uvažování, takže jsme často reagovali pouze až na vzniklou situaci, a nevytvořili jsme si výhodu prvního pohybu.
Poslední negativum, které bych chtěl zmínit, není toliko sportovní, jakožto obecné (ale vliv do sportovní přípravy má vysoký). Letos, více než v minulých letech, jsem pozoroval absenci samostatnosti a určité míry vlastní odpovědnosti u hráčů. Pro mnohé bylo nezvyklé se připravovat na trénink samostatně a včas. Projevovalo se to rovněž během samotného tréninku, když jim byla účelně dána volnost v konkrétních cvičení s možností volby řešení. Rovněž byly v trénincích činnosti, které hráči samostatně vykonávali pravidelně během tréninků (například chystání hřiště či vybraných stanovišť). Nejvíce jsem toto pozoroval vždy na začátku tréninku, kdy hráči měli volnost dle svého uvážení si hrát, střílet, nahrávat si nebo zkoušet nové věci. Pro mnohé byla tato svoboda natolik nepřirozená, že nevěděli co dělat.
Zároveň bylo vidět, že hráči nejsou zvyklí na určitou formu neúspěchu. Nejsou tím myšleny pouze výsledky ze zápasů, ale rovněž situace a cvičení, které mají hráče nutit řešit určité problémy a hledat na ně řešení. Jsou pro hráče adekvátní výzvou a prostředkem pro jejich rozvoj. Častou reakcí hráčů na vlastní neúspěch bohužel nebylo poučení a hledání dalších variant. Většinou přicházela frustrace, nesoustředěnost, hledání jiných viníků (rozhodčí, spoluhráči, …), vzdávání se a hledání způsobu, jak si ulevit. Bylo znatelné, že jakmile se hráči dostali do lehce nekomfortní situace, tak nevěděli, jak reagovat a hledali způsob, jak před vzniklou situací utéct.
Naopak za pozitivní vnímám nárůst sebedůvěry u hráčů na hřišti. Nyní si během zápasů dokázali dovolit mnohem více, a i v obtížných situacích se snažili vyřešit situaci florbalově. Mnohem méně se uchylovali k bezhlavému odpálení míčku. Namísto toho se pokusili jednotlivé situace vyřešit kličkou či nahrávkou, a i když z toho pramenilo mnohem více ztrát a chyb, tak právě takové situace budují do budoucna hráčské sebevědomí a odvahu. To vše pomohlo k tomu, že hráči udělali výrazný progres v individuálních dovednostech s míčkem.
Dále bych chtěl vyzdvihnout, že u hráčů byla chuť a touha se zlepšovat. Mnohem častěji se chodili hráči ptát nebo přišli požádat o radu, což svědčí o jejich osobním zájmu a vztahu k florbalu. V tu chvíli bylo pro nás trenéry mnohem jednodušší jim předat naše vědomosti a poznatky. Pevně věřím, že jim tato vlastnost zůstane až do mužů, neboť právě to dělá ty nejlepší hráče.
Závěrem bych chtěl vyjádřit několik poděkování. To první patří samotným hráčům za přístup, atmosféru, ochotu se zlepšovat a hrdě reprezentovat náš klub. Mohu s klidným srdcem prohlásit, že hlavně díky nim jsem mohl zažít jednu z nejlepších sezón v roli trenéra mládeže. Velké díky patří bezpochyby všem rodičům a dalším rodinným příslušníkům, kteří své ratolesti podporovali. Za hlasitou podporu v hledištích, pomoc s organizací turnajů, dopravou, ale i za společnou výchovu sebevědomých a pozitivních hráčů. Poslední poděkování patří všem klukům, kteří mi po celý rok pomáhali na trénincích a zápasech. Díky nim jsme mohli vytvořit optimální podmínky pro naše svěřence a budoucí hvězdičky našeho klubu.
