Starší žáci v letošní sezóně nastupovali v lize starších žáků, která byla koncipována košově. Starší žáci, tak sehráli mnoho vyrovnaných zápasů. S finální bilancí 10 výher a 14 porážek zakončili sezónu na celkovém 11.místě. Individuálně se nejvíce zařídilo nejvíce Matouši Slováčkovi, který se zasadil 53 branek (z týmových 114), což z něho dělalo druhého nejúspěšnějšího střelce celé soutěže. Nyní si již můžete přečíst ohlédnutí za uplynulou sezónou od trenéra Ondřeje Ondruše.
Všechno začalo asi v létě na soustředění, kde už se nám ukazovalo, kteří hráči budou součástí týmu. Věřím, že pro některé mohl být začátek velmi těžký, přece jen více než polovina starších žáků přišla z kategorie nižší, ale přišli s velkým odhodláním, nasazením a chutí vyrovnat se starším. Někteří ukázali, že to zvládnou bez problému, jiní naopak ukázali, na čem musíme v sezóně zapracovat a kde všude mají mezery. Na sezonu jsme ale byli připraveni, a tak jsme věděli, jak budeme v přípravě postupovat.
Sezóna nám začala na neligovém turnaji v Olomouci, kde jsme měřili síly se soupeři z jiných krajů. Herně nám turnaj řekl, že individualita nebude velký problém, zato herní návyky a přemýšlení už byly materiál, na kterém jsme rozhodli pracovat po zbytek sezony. Ač to výsledkově nedopadlo tak, jak bychom si to všichni přáli, po turnaji nebylo patnáct jednotlivců, ale jeden tým. Tým, který byl zralý na to vykročit do nové sezóny. Začátek letošního ročníku ligy pro nás nebyl úplně ideální.
Začátek naší cesty byl ve třetím koši. První zápas s K1 pro nás byl relativně klidný, ale další zápasy ukázaly, jak moc nám chybí herní symbióza a herní návyky. Po prvních dvou zápasech a pilování přechodu do útočného pásma nás čekal další turnaj. Do tréninku bylo zapojeno hodně kondičních věcí, ale i věcí herních. Hráčům začaly být určité návyky přirozenější a úroveň hry se začala posouvat výš. Přesto všechno nás však naši soupeři porazili a tím prodloužili naši šňůru proher. My aspoň detailněji věděli, na čem máme zapracovat více.
Poté si ale vše začalo sedat. Kluci začali makat a vše se podepsalo na herních výsledcích. Zmiňovaná kondice začala zvyšovat tempo hry, v klucích se začala probouzet dravost a chtíč dát gól a ony zlepšené herní návyky jim to značně začínaly usnadňovat. Z dalšího turnaje jsme odjížděli s bilancí 1:1. Za dva týdny nás čekal turnaj další. Věděli jsme. že hraje se zlepšuje, ale že je stále na čem pracovat. Herní návyky byly přirozenější a hra pořád rychlejší. Ve 12. kolem jsme dokázali naší hrou vyhrát oba zápasy a zajistit si tak postup do vyššího koše.
V tomhle duchu se pak odehrávala celá sezona. Většinou jsme zůstali v druhém koši, občas byl pád i níž, ale pokaždé jsme se dokázali do středu vrátit. Tím, že jsme potkávali jisté týmy častěji, mohli jsme očekávat jakým stylem asi budou hrát. V některých případech jsme to úspěšně přečetli a nemuseli jsme se tedy v zápase soustředit jen na věci z tréninku, ale byl prostor i pro věci nové. U ostatních jsme bohužel párkrát recept nenašli, ač jsme věděli co od soupeře očekávat. Plno duelů se známými plno tedy ubojovaných, plno bylo bolestivých, ale plno také vítězných.
Občas jsme samozřejmě natrefili na tým značně kvalitnější, kde jsme moc šancí na úspěch neměli. Jmenovitě třeba Zlín ukázal, že má naprosto výborné hráče a nedal nám prostor v utkání překvapit. V takových utkáních bylo hráče těžké motivovat, ale kolikrát jsme byli v šoku, že i přes značně nepříznivý výsledek chtěli dále hrát. Byly i momenty kdy motivace chyběla, a tak jsme hráčům dali jednotlivé úkoly, na co se v zápase mají soustředit. I tyhle zápasy nám o to víc ukázali, kde jsou naše slabiny a co máme zlepšit. V sezóně bylo nespočet krásných momentů. Počínaje Olomoucí, kde jsme si to všichni náramně užili a naši hráči se poznali i se staršími juniory. Dále třeba ubojovaný zápas s Otrokovicemi, kdy kluci ukázali charakter a utkání nechtěli vzdát až do poslední minuty.
Nutno také zmínit naše oblíbené cestování, které vždy stojí za to. Tým je odkázán sám na sebe a v průběhu cesty roste. Z každého výjezdu pak máme nespočet vzpomínek. Nutno zmínit také úžasné fanoušky. Bez těch by to vyjádření nemělo vůbec smysl. Moc si vážíme jejich podpory, protože kolikrát jsou oni to, co kluky nakopne nejvíc a nutí je to hrát. O to hezčí pak je pocit po vyhraném zápase, kdy se můžete otočit na tribunu a s pokoru fanouškům a rodičům poděkovat. Ještě jednou velké díky! Děláte florbal florbalem a my, trenérský štáb i hráči si toho nesmírně vážíme, DÍKY!
Závěrem tedy, přestože byla nahoru dolů, tak sezonu hodnotím kladně. Věci, které jsme si vytyčili na začátku jsme zlepšili a dokázali je ve hře využít. Z kluků se stal jeden velký celek, který se i v těžkých situacích dokázal semknout a zabojovat. Doufám, že v tempu nepolevíme a na blížících se turnajích ukážeme, co umíme.